Pochybnosti o aplikaci EET na bezhotovostní platební metody v e-shopech neutichají. Kromě nejistoty v samotných platebních metodách (tedy otázce které podléhají EET a které ne) se rozvířila ještě otázka kdy že má být tržba bezhotovostní platební metodou nahlášena. Ani v tomto případě není odpověd ani univerzální, ani jednoduchá. Následující rozbor platí pouze pro asociační platební karty (z důvodů, které uvidíme za chvíli).
Dle Zákona o evidenci tržeb a metodiky Finanční správy musí být tržba ohlášena Finanční správě nejpozději při uskutečnění evidované tržby. Pro bezhotovostní transakce platební kartou pak platí, že okamžikem uskutečnění evidované tržby je vydání příkazu k její realizaci, jestliže tento okamžik nastal dříve.
Odpověď na otázku “co je vydání příkazu k realizaci tržby” je ve světě platebních karet nutné hledat v principech tzv. „dual message protokolu“, který jasně rozděluje datové a finanční toky autorizace a zúčtování transakcí. Následující popis se tedy týká opravdu jen asociačních platebních karet, nikoli univerzálně všech bezhotovostních platebních metod, byť by splňovaly definici příkazu podaného plátcem prostřednictvím příjemce.
Při zpracování transakcí platebními kartami je vydáním příkazu k realizaci tržby žádost obchodníka o zařazení transakce do zúčtování. Vydáním příkazu k realizaci tržby není “přesměrování zákazníka na platební bránu”, ani “autorizace transakce”, a už vůbec ne “předání informace o výsledku autorizace” obchodníkovi.
Autorizací karetní platby obchodník získává od banky garanci, že během následujících několika dní (z pohledu aktuálně platných pravidel asociací je bezpečnou lhůtou 7 dní) přijme žádost obchodníka o zařazení transakce do zúčtování a následně připíše peněžní prostředky na jeho účet. Autorizace platby však není příkazem k převodu peněžních prostředků, ani příkazem k realizaci tržby. Autorizace je pouze souhlasem držitele karty s provedením platební transakce ve prospěch obchodníka a to ve výši stejné nebo nižší než je autorizovaná částka. Tj. zákazník autorizací říká “až sem přiletí příkaz na stržení peněz z mé karty, tak já se nebudu bránit, protože jsem s tím předem souhlasil”. Samotný příkaz k převodu peněžních prostředků dává obchodník za podmínek a ve lhůtách, které stanovuje jeho smlouva s poskytovatelem platebních služeb. Pro vydavatele karty je okamžikem přijetí příkazu zpravidla datová výměna se zúčtovacími systémy karetních asociací a teprve poté dochází ke zpracování platby z účtu karty zákazníka.

V logice dual message protokolu je tedy autorizace “první message”, zatímco zúčtovací zpráva (vznikající tak, že příjemce předá příkaz plátce svému poskytovateli platebních služeb) je “druhá message”. Pokud není “druhá message”, není příkaz, není platební transakce … není příkaz k realizaci tržby, není tržba.
Tato logika samozřejmě platí pro online platby kartou i platební terminály. V obou prostředích se mírně liší způsob zpracování žádosti o zařazení do zúčtování. Česky se mu většinou říká “uzávěrka”. V restauracích ji znají zejména v souvislosti se zavíráním směn, kdy končící směna pošle všechny transakce do zúčtování, terminál vytiskne uzávěrku, zkontroluje se karetní tržba a nová směna začíná s terminálem “na nule”.
Proběhne-li hlášení tržby do EET kdykoli mezi autorizací transakce a zařazením do zúčtování, je splněn požadavek na nahlášení tržby nejpozději při podání příkazu k realizaci tržby. Ve většině případů bude praktické nahlásit tržbu při autorizaci, nebo bezprostředně po ní. Hlásíte totiž předem tržbu, o které již máte velkou jistotu, že ji zrealizujete. Procesně a organizačně mnohem lepší situace, než hlásit tržbu do EET a pak doufat, že si zákazník vzpomene na PIN a má peníze na účtu. Pokud nemá, čeká vás totiž odhlašování tržby. Navíc na terminálu je to moment, kdy chceme zákazníkovi předat účtenku (protože je proti nám), na platební bráně můžeme mít za cíl poslat účtenku jako součást e-mailu s potvrzením objednávky, jehož odeslání je např. spouštěno zpracováním zprávy z brány o autorizaci platby.
Jakmile ale chceme (před)autorizovat (např. na terminálu v hotelu), nebo na platební bráně využít funkci „zaúčtování transakce na nižší než autorizovanou částku“, stává se z hlášení tržby ihned po autorizaci spíše problém. Z procesního pohledu v e-shopu dokonce velký problém. Princip takové (před)autorizace, u které je již v momentě jejího vzniku jasné, že k uzavření dojde později a na nejistou částku, totiž není “vydání příkazu k realizaci tržby”. Ve skutečnosti je to “když vypijete minibar, pozvracíte postel a ukradnete ručníky, máme jako hotel právo podat příkaz na částku škody z vaší karty”. Tedy ni jiného než “první message”.
Totéž platí při samoobslužném tankování (kdy řeknete “tankuju za 2000 Kč”, ale pak se vám do auta vejde jenom 1781,60 Kč), nebo online nákupu potravin, kde je součástí nákupu cokoli na váhu. Například: zákazník nakupuje potraviny online a součástí nákupu v ceně 1000 Kč je i 1kg banánů. Na platební bráně proběhne autorizace transakce platební kartou zákazníka, při které zákazník dává vydavateli své karty souhlas s úhradou z jeho účtu až do výše 1000 Kč. Zákazník ale nepodává příkaz k provedení této úhrady vydavateli své karty. Příkaz je nyní v rukou online prodejce potravin, který může po dobu sedmi dnů podat žádost o zařazení transakce do zúčtování. Při expedici se přesně kilo banánů nenajde, nákup bude o 40 Kč levnější a obchodník “uzavře transakci” (podá žádost o zařazení do zúčtování”) na 960 Kč.

Pokud si v této situaci pošlete tržbu do EET při autorizaci transakce, kterou nezamýšlíte poslat do zúčtování buď vůbec (host odjede ve vší počestnosti a po zaplacení), nebo na nižší čásku (zelenina na váhu v e-shopu), budete muset po  spočtení konečné částky transakce rozdíl z EET odhlásit!

Tento příklad současně ukazuje, jak hluboko do koncepce platebního systému je nutné jít, aby bylo možné vztáhnout požadavky Zákona o evidenci tržeb na platby zpracovávané konkrétním platebním systémem. V platebním systému, kde není rozlišen tok autorizace a vypořádání (tedy karetní řečí v „single message“ systému) okamžik autorizace a podání příkazu k zaúčtování splývá do jednoho. A opět se dostáváme k logickému argumentu, že toto jsou funkční vlastnosti platebních systémů, jejichž vysvětlení v kontextu EET by měl obchodník vyžadovat po poskytovateli platebních služeb. Jakkoli tato argumentace zní vyhýbavě, ani obchodníci, ani Finanční správa nemá potřebný vhled do jednotlivých platebních systémů. Právě snaha o „jasnější vymezení“, například ve formě „hlásit do několika minut po autorizaci“ otevře další nekonečnou diskusi o tom, co je autorizace, potvrzení, indikace, či jiné zvolené slovo. Existující definice („příkaz podaný příjemcem prostřednictvím plátce“ a „vydání příkazu k realizaci tržby“ by bylo vhodné metodicky více propojit se Zákonem o platebním styku a ve spolupráci s tvůrci a provozovateli platebních systémů. Jakékoli „metodické zjednodušování“ podstaty problému je do budoucna velice škodlivé, protože jakékoli shahy o zjednodušování (nad rámec definic dle Zákona o platebním styku) nebudou technologicky neutrální a dopadnou i na bezhotovostní platební metody, používané mimo e-shopy. Karetní platby v režimu eCommerce se dnes běžně zpracovávají i při platbách ve „fyzické světě“ (příkladem budiž peněženka MasterPass by MasterCard, nebo Jizerská koruna). Platební systémy nikdy nebyly jednoduchou věcí, nikdy nebudou a náročnost jejich regulace spočívá právě v potřebě vytvořit technologicky neutrální a univerzální rámec.

P.S. A nutno dodat, že vše zde napsané platí jen a pouze pokud pojmy v Zákoně o evidenci tržeb a metodice Finanční správy mají stejný význam, jako v Zákoně o platebním styku …